Publikace a projekty

Vydané publikace členů CEFSu

Ústav filmu a audiovizuální kultury, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno

Spiritualita ve filmuJAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ (2007) – SPIRITUALITA VE FILMU.

Kniha zkoumá způsoby, jimiž může být v audiovizuálních dílech vyjádřena náboženská zkušenost. Výklad rozlišuje tři základní, jen zčásti se překrývající oblasti: duchovní film, náboženský film, spirituální film. Porovnává nejinspirativnější teoretické přístupy k náboženské dimenzi v kinematografii (A. Ayfre, P. Schrader, R. Holloway, P. Fraser, V. Suchánek, J. Valušiak, M. Marczak, G. Deleuze, D. Bordwell, A. Tarkovskij aj.), které se více či méně shodují v názoru, že pohyblivé obrazy disponují specifickými nástroji k zobrazení posvátna a tyto nástroje lze popsat jako jistý styl. Soubor operací, jimiž se filmové vyprávění dostává do vztahu k transcendenci, navrhuje autor analyzovat jako tzv. spirituální modus. Lze ho dosáhnout konvenčními symboly, intertextovými odkazy, ale i specificky filmovými prostředky, z nichž kniha věnuje pozornost zejména vyjádření transcendentního času a tzv. atributu pasivity. Některé filmy se spirituálnímu modu přibližují také zvláštní vyprávěcí perspektivou či důrazem na intenzivní konkrétnost předmětného světa. Práce se zaměřuje na díla klasiků spirituálního filmu (C. Th. Dreyer, J. Ozu, A. Tarkovskij) i na autory současné (B. Tarr, A. Zvjagincev), včetně příkladů z mimoevropských kulturních okruhů. Závěrem se autor zamýšlí nad otázkou, zda lze spirituální filmy najít také v české kinematografii.

Pavel Skopal (ED.) (2005) – Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury.

 Lokální dějiny kinematografie se v posledních dvaceti letech rozvíjejí jako jedna z nejdynamičtějších větví filmových studií. Hlavní příčinou zájmu o lokální dějiny je nepochybně důraz na výzkum co nejširšího spektra primárních pramenů, jenž se projevuje v rámci tzv. „nové filmové historie“.   

Lokální orientace ale souvisí také s obecnějšími posuny ve společenských vědách, například s orientací kulturní historie na mikrohistorická bádání nebo s debatou o regionalismu v sociologii. Není pochyb o tom, že výzkum dějin kinematografie ve specifických kulturních, sociálních, demografických či urbanistických podmínkách určitého „místa“ (regionu, města, sociálně specifické městské čtvrti, diaspory, etnické či jazykové enklávy...) umožňuje klást otázky, které jsou na jednu stranu „lokálně specifické“, na druhou stranu ale významně ovlivňují i „všeobecnou“ historii filmu.    

Studie z dějin lokální filmové kultury, obsažené v tomto sborníku, jsou propojeny časovým a prostorovým vymezením: Zaměřují se vždy na určité město (tím je ve většině případů Brno) a na období do druhé světové války, kdy byla v Rakousku-Uhersku a později Československu rozvinuta nebohatší infrastruktura lokálních kulturních institucí, spolků, časopisů a dalších aktivit. Společné jim je ale také základní metodologické východisko: konceptuální model sítě. Pojem sítě na rozdíl od tradičních umělecko-historických konceptů díla a autora umožňuje zrovnoprávnit filmovou produkci s distribucí a recepcí, uvažovat o kinematografii v rámci širšího řetězce médií, soustředěného například kolem městského celku nebo průmyslového podniku či popsat avantgardu jako síť skupin a jednotlivců soustředěných kolem určitých lokálně zakotvených spolků nebo časopisů.

Nová filmová historiePETR SZCZEPANIK (ED.) (2004) – NOVÁ FILMOVÁ HISTORIE. ANTOLOGIE SOUČASNÉHO MYŠLENÍ O DĚJINÁCH KINEMATOGRAFIE A AUDIOVIZUÁLNÍ KULTURY.

Antalogie Nová filmová historie nabízí odpovědi na některé základní otázky historie filmu, médií a a udiovizuální kultury: Jak lze definovat film, kinematografii a médium obecně, zkoumáme-li je z historické perspektivy? Jaké je jejich místo ve společnosti a kultuře? Jakými nástroji a postupy můžeme pochopit a popsat jejich proměny v dějinách?

Cílem knihy je představit českému čtenáři obor filmových studií jako rovnocenného partnera ostatních společenských věd. K tomu má sloužit výběr vzorových textů reprezentujících nejdůležitější současné myšlenkové proudy a osobnosti filmové historiografie. Tyto proudy lze schematicky označit třemi termíny: nová filmová historie, socio-kulturní historie kinematografie a archeologie médií. Vybrané texty se seskupují do pěti skupin s pěti tématy: teorie filmové a mediální historiografie, raná kinematografie, přechod mezi klasickým a postklasickým filmem, filmový zvuk, intermedialita a dějiny médií. První skupina sdružuje texty analyzující obecné filmově-historiografické problémy; ostatní studie zkoumají vždy nějaký konkrétní problém a na jeho základě dospívají k metodologickým úvahám o teorii a praxi filmové historiografie.

Tvořivé zradyPETR MAREŠ - PETR SZCZEPANIK (EDS.) (2005) – TVOŘIVÉ ZRADY. ANTOLOGIE SOUČASNÉHO POLSKÉHO MYŠLENÍ O FILMU A AUDIOVIZUÁLNÍ KULTUŘE.

Antologie Tvořivé zrady nabízí přehled nejdůležitějších současných přístupů v polské teorii a historii filmu a audiovizuální kultury. V Polsku byl tento obor tradičně mnohem rozvinutější než v jiných zemích bývalého sovětského bloku a i v době socialistického režimu si udržoval kontakt s vývojem na Západě. Cílem výběru je zachytit změny, jakými prošla polská odborná reflexe audiovizuálních médií po krizi obecných teoretických systémů, které se snažily uchopit podstatu filmu jako ahistorickou strukturu či jazyk. Na přelomu 80. a 90. let 20. století se polští filmoví badatelé začali přiklánět k historičtějším a analytičtějším výzkumům dílčích problémů a k zasazování filmu do širokých kulturních kontextů. Projevila se řada nových tendencí, například teorie intermediality a populární kultury, gender studies, kognitivismus; některé starší přístupy jako antropologie audiovizuální kultury nebo sémiotika dostaly nový směr. Polské a české myšlení o filmu spojuje kulturní blízkost, ale polští badatelé se systematičtěji snaží o uplatňování nových metod humanitních věd a o objevování nových témat a souvislostí spojujících film s jinými médii a kulturními jevy. Díky tomu mohou jejich texty sloužit jako zdroj inspirace jak pro odborníky, tak pro studenty a zájemce z řad diváků.

Obrazy, obrazki, obrazeczkiANDREJ GWÓŹDŹ - PETR SZCZEPANIK - JAROSLAV ANDĚL (EDS.) (2005 a 2007) – OBRAZY, OBRAZKI, OBRAZECZKI. ANTOLOGIA CZESKIEJ MYŚLI FILMOWEJ. TOM I.; REGUŁY GRY. ANTOLOGIA CZESKIEJ MYŚLI FILMOWEJ. TOM II.

Struktura této polské antologie českého myšlení o filmu se neorientuje podle zavedených periodizací, známých z tradičních filmových historií (data politických událostí a technických vynálezů), ani podle rigidních kategorií odvozených z institucionalizace filmové vědy (filmová historie, teorie a kritika). Hlavním klíčem pro členění a seskupování textů byl parametr logiky diskursivní konstrukce filmu jako média a kulturní formy, jinak řečeno otázka, jaké obecné a jednotící představy o podstatě a funkcích média je možné v dobových výpovědích o filmu vysledovat. Diskursy o filmu nepopisují předem a zvnějšku jasně daný objekt, nýbrž tento objekt teprve aktivně utvářejí, hledají pro něj vhodné jméno, člení jej a vymezují vůči dalším objektům. Společně s utvářením objektu zájmu se diskursy podílejí i na formování disciplíny a žánru vypovídání o filmu.

Cinema all the TimePetr SZCZEPANIK - Jaroslav ANDĚL (EDS.) (2008) – CINEMA ALL THE TIME. AN ANTHOLOGY OF CZECH FILM THEORY AND CRITICISM, 1908-1939.

This anthology assembles some of the earliest Czech texts on film published in the period between 1908 and 1939, i.e., between the rise of art cinema and the outbreak of World War II; writings that were instrumental in shaping the various ways film was seen and understood in this formative period. The authors include scientist Jan Evangelista Purkinje, whose studies of the perception of movement from 1819 and 1820 laid the ground for the rise of the cinematic apparatus, and writers and critics Václav Tille and Karel Čapek, who, years before their counterparts abroad, analyzed cinematic language as it was emerging, reflecting on its genealogy, genres, and future development. How was it possible that, in a country without a well-developed film industry, these cultural and literary critics, linguists, theater directors, architects, and filmmakers articulated ideas and concepts that predated later theoretical developments? This collection suggests that Czech writers benefited from their location at the crossroads of Eastern and Western Europe, where Austrian, Slavic, German, French, English, and American cultures intermingled.

Stále KinemaPetr SZCZEPANIK PETR - Jaroslav ANDĚL (EDS.) (2008) – STÁLE KINEMA. ANTOLOGIE ČESKÉHO MYŠLENÍ O FILMU 1904–1950.

Ze zpětného pohledu se kinematografie jeví jako nejvlivnější médium minulého století, a to především jeho první poloviny. Tato skutečnost se projevuje i obnoveným zájmem o počátky myšlení o filmu, k jehož rozvoji významně přispěli také čeští autoři, kteří často anticipovali budoucí vývoj filmové teorie ve světě, ale v zahraničních historických přehledech se jejich jména objevují jen zřídka. Tato antologie reflektuje proměny českého myšlení o filmu v letech 1904 až 1950, tj. od doby, kdy se hlavní atrakcí biografů staly hrané filmy a kdy začínala veřejná debata o jejich kulturním významu, až do zrušení poválečného Československého filmového ústavu, který byl poslední výspou relativně svobodného filmologického bádání v době stalinismu. První polovina 20. století představuje v dějinách kinematografie období formování a vrcholného rozvoje: na jeho počátku se kinematograf ztrácel mezi rozmanitými jepičími aparáty na reprodukci pohybu, na konci stálo nejvýznamnější masové médium a nástroj státní propagandy. Psaní o filmu tehdy ještě netvořilo samozřejmou součást kulturního provozu ani obor akademického bádání, přesto napříč různými disciplínami aktivně spoluurčovalo způsob, jak bude toto nové médium společností chápáno a hodnoceno.

Konzervy se slovyPetr SZCZEPANIK (2009) – KONZERVY SE SLOVY. POČÁTKY ZVUKOVÉHO FILMU A ČESKÁ MEDIÁLNÍ KULTURA 30. LET.

Uzlovým bodem ve vývoji elektroakustických médií 30. let, jenž v mnohém předznamenal mediální průmysl současnosti, byl nástup zvukového filmu. Tato kniha, navazující na tzv. novou filmovou historii a archeologii médií, jej zkoumá jakožto nejvýznamnější strukturní transformaci československé kinematografie, jež předcházela znárodnění. Namísto filmů jako uměleckých děl nebo režisérů jako jejich autonomních tvůrců si všímá celé kinematografické „instituce“ zahrnující organizaci produkce, distribuce a kin, stejně jako podmínky každodenní zkušenosti publika. Tím, že klade důraz na hybridní povahu rodícího se média, vrací zvukový film zpět mezi jeho původní rivaly a souputníky – populární hudbu, rozhlas a gramofon.

Český film v exiluJIŘÍ VORÁČ (2004) – ČESKÝ FILM V EXILU. KAPITOLY Z DĚJIN PO ROCE 1968.

Tato kniha je svého druhu prvním pokusem o systematický souhrn a kritickou reflexi práce českých filmařů, kteří po neblahých obratech dějin dvacátého století odešli do exilu. Ve stručném přehledu se tu uvádí antinacistický exil po Mnichovu 1938 a první antikomunistický po únoru 1948. Hlavní pozornost je soustředěna na období po okupaci 1968, kdy na Západ odešli nejen renomovaní tvůrci jako Miloš Forman, Ivan Passer, Jan Němec, Vojtěch Jasný nebo Emil Radok, ale také mladší generace, kterou reprezentovali Jana Boková, Bernard Šafařík, Václav Reischl nebo Otakar Votoček. Těžiště knihy představují monografické studie režisérů hraného filmu, připomenuty jsou ovšem také oblasti filmu animovaného, dokumentárního, televize a videa a taktéž další profese (herci, scenáristé, kameramani ad.); dohromady se tak utváří bohatě strukturovaný a překvapivě rozmanitý obraz audiovizuální exilovésubkultury. Tato práce chce přispět k zacelení přetrvávající mezery v dějinách našeho filmu i k nápravě poněkud neurovnaného vztahu vlasti a exilu, zatíženého neznalostí a nezájmem.

Ivan PasserJIŘÍ VORÁČ (2008) – IVAN PASSER. FILMOVÝ VYPRAVĚČ ROZMANITOSTÍ ANEB OD INTIMNÍHO OSVĚTLENÍ K NOMÁDOVI.

Tato monografie se zabývá životem a dílem česko-amerického filmového režiséra Ivana Passera (nar. 10. července 1933 v Praze), jednoho z osobitých solitérů filmového průmyslu. Passer náleží k legendární generaci české nové vlny šedesátých let. Působil jako nejbližší spolupracovník Miloše Formana na všech jeho českých filmech a samostatně debutoval outsiderskou tragikomedií Intimní osvětlení (1965), klasickým dílem nejen české kinematografie. Po sovětské invazi v srpnu 1968 odešel do USA. V zahraničí realizoval dalších patnáct filmů. Z nich obzvláště vyniklo drama Cutterova cesta (1981), které se stalo kultovním dílem amerického neonoirového a postvietnamského cyklu. Vedle toho natočil mj. černou komedii z prostředí newyorských narkomanů Zrozen k vítězství (1971), poetický snímek o přátelství a vzpouře romantických básníků lorda Byrona a P. B. Shelleyho Strašidelné léto (1988), dokumentární drama Stalin (1992) a naposledy výpravný velkofilm z kazašských dějin osmnáctého století Nomád (2005). V USA působí Passer v rámci dominantní filmové praxe (natáčí pro velké filmové a televizní společnosti), nicméně dělá filmy, jež se vymykají hollywoodskému standardu svou otevřenou, heterogenní a ambivalentní formou. Evropský styl autorského uměleckého filmu, který Passer reprezentuje svými východisky, zde naráží na odlišné kulturní a produkční modely. Z tohoto napětí se rodí neobvyklé výsledky, které vynikají pozoruhodnou rozmanitostí a vypravěčským umem. Passer si tak vydobyl zvláštní pozici těžko zařaditelného režiséra, který dělá minoritní filmy uvnitř filmového mainstreamu.

Partneři